Vladimir Putin: 75 let Velkého Vítězství: společná odpovědnost za historii a budoucnost

VLADIMIR PUTIN: 75 LET VELKÉHO VÍTĚZSTVÍ: SPOLEČNÁ ODPOVĚDNOST ZA HISTORII A BUDOUCNOST

19. června 2020

Uplynulo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Během této doby vyrostlo několik generací. Změnila se politická mapa planety. Není již Sovětský svaz, který vybojoval grandiózní, drtivé vítězství nad nacismem, zachránil celý svět. Samotné události té války jsou dokonce i pro její účastníky vzdálenou minulostí. Proč je tedy v Rusku 9. květen nejdůležitějším svátkem a 22. června se život v zemi jakoby zastavuje a hrdlo se nám svírá?

Obecně se říká: válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Za těmito slovy jsou osudy milionů lidí, jejich utrpení a bolest ztrát. Hrdost, pravda a paměť.

Pro mé rodiče válka znamenala strašlivá muka blokádního Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Viťa, kde jako zázrakem přežila maminka. Otec, který byl vojenské povinnosti zproštěn, odešel dobrovolně bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. V bojích na předmostí Něvský plácek utrpěl těžké zranění. A jak plynula léta, vznikala stále větší potřeba mluvit s rodiči, dozvědět se více o válečném období jejich života. Není však již možné se na něco zeptat, proto s úctou uchovávám v srdci rozhovory s otcem a matkou na toto téma, jejich skoupé emoce.

Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci, pravnuci pochopili, jakými zkouškami a strádáním prošli jejich předkové. Jak, proč dokázali odolat a zvítězit? Odkud pochází jejich opravdu železná síla ducha, která překvapovala celý svět, jenž ji obdivoval? Ano, bránili svůj domov, děti, blízké, rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti, k rodné zemi. Tento hluboký, osobnostní pocit se v celé své úplnosti zjevoval v samotné podstatě našeho lidu a stal se jedním z určujících rysů jeho hrdinného, obětavého boje proti nacistům.

Často je kladena otázka: jak se současná generace zachová, jak se projeví v kritické situaci? Před očima mám mladé lékaře, zdravotní sestry, občas i včerejší studenty, kteří dnes vstupují do „kontaminované zóny“, aby zachraňovali lidi. Naši vojáci, kteří v bojích proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkaze, v Sýrii bojovali na život a na smrt byli ještě mladí chlapci! Mnoha vojákům legendární, nesmrtelné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Všichni však ukázali, že jsou hodni hrdinství obránců naší vlasti, kteří ji ubránili ve Velké vlastenecké válce.

Jsem si proto jistý, že v povaze národů Ruska jsou zakotveny zásady – plnit svou povinnost a nelitovat sebe sama, pokud to vyžadují okolnosti. Obětavost, vlastenectví, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti – tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost základní, nosné. Na nich, máme-li přísně soudit, v mnoha ohledech spočívá suverenita naší země.

Nyní se v naší zemi objevily nové tradice, které mají lidový původ, jako je Nesmrtelný pluk. Je to výraz naší vděčné paměti, pokrevního, živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí se vydávají na pochod s fotografiemi svých příbuzných, kteří ubránili vlast a rozdrtili nacismus. To znamená, že jejich životy, podstoupené zkoušky a oběti, vítězství, které nám přenechali, nebudou nikdy zapomenuty.

Naší povinností vůči minulosti a budoucností je udělat vše, abychom zabránili opakování strašlivých tragédií. Proto jsem považoval za svou povinnost vystoupit s článkem o Druhé světové a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku probíral v rozhovorech se světovými lídry, měli pro to pochopení. Na konci loňského roku na summitu vedoucích představitelů zemí SNS jsme všichni byli zajedno: je důležité předat potomkům paměť o tom, že vítězství nad nacismem bylo vybojováno především sovětským lidem, že v tomto hrdinském boji – na frontě i v týlu, bok po boku – stáli příslušníci všech republik Sovětského svazu. Zároveň jsem mluvil s kolegy i o nelehkém předválečném období.

Tento rozhovor vyvolal velký ohlas v Evropě i ve světě. Znamená to, že téma poučení z minulosti je opravdu nezbytné a aktuální. Současně se objevilo mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů, hlučných obvinění. Řada politiků si ze zvyku pospíšila s prohlášením, že se Rusko snaží přepsat historii. Spolu s tím však nedokázali vyvrátit ani jeden fakt, ani jediný uvedený argument. Pochopitelně, že je obtížné, a dokonce nemožné, popírat autentické dokumenty, které jsou, mimochodem, uloženy nejen v ruských, ale i v zahraničních archivech.

Je tedy potřeba pokračovat v analýze příčin, které vedly ke světové válce, uvažovat o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězstvích, o jejích lekcích – pro naši zemi i celý svět. A zde, opakuji, je zásadně důležité spoléhat se pouze na archivní materiály, svědectví současníků, vyloučit jakékoliv ideologické a politizované dohady.

Ještě jednou připomenu zřejmou věc: hlavní příčiny Druhé světové války do značné míry vyplývají z rozhodnutí, zakotvujících výsledky První světové války. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Ve skutečnosti šlo o ožebračení země, která musela zaplatit západním spojencům obrovské reparace, které vyčerpaly její ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: “Není to mír, je to příměří na dvacet let“.

Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a revanšistické nálady v Německu. Nacisté tyto pocity šikovně využili, budovali na nich svou propagandu, slibovali, že zbaví Německo „dědictví Versailles“, obnoví jeho někdejší moc a v podstatě tlačili německý lid k nové válce. Paradoxně k tomu, ať už přímo či nepřímo, přispívaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy velmi aktivně investovaly do německých továren a závodů, které vyráběly vojenskou produkci. A v řadách aristokracie a politického establishmentu bylo mnoho příznivců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, které nabíraly sílu jak v Německu, tak v Evropě.

Versailleské "mírové uspořádání“ vyvolalo řadu skrytých rozporů a zjevných konfliktů. Jejich základem byly svévolně stanovené vítězi První světové války hranice nových evropských států. Prakticky ihned po jejich vzniku na mapě začaly územní spory a vzájemné nároky, které se proměnily v časované miny.

Jedním z nejdůležitějších výsledků První světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace se vkládaly velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, jejíž důsledná realizace by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války.

Avšak Společnost národů, kterou ovládly vítězné mocnosti - Velká Británie a Francie - prokázala svou neefektivitu a jen se utopila v prázdných řečech. Ve Společnosti národů a vůbec na evropském kontinentu nebyly vyslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu k vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména o uzavření východoevropského a tichomořského paktu, které by se mohly stát bariérou agrese. Tyto návrhy byly ignorovány.

Společnost národů nedokázala zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako byl útok Itálie na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovského spiknutí, kterého se kromě Hitlera a Mussoliniho zúčastnili i představitelé Velké Británie a Francie, došlo s plným souhlasem Rady Společnosti národů k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnoha tehdejších evropských lídrů se Stalin neušpinil osobním setkáním s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích pokládaný za celkem respektovaného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech.

Rozdělení Československa se společně s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo jaké československé území získá. 20. září 1938 polský velvyslanec v Německu Józef Lipski informoval ministra zahraničních věcí Polska Józefa Becka o následujících Hitlerových ubezpečeních: „...V případě, že mezi Polskem a Československem dojde ke konfliktu kvůli polským zájmům v Těšíně, Říše se postaví na naší [polskou] stranu“. Vůdce nacistů dokonce napovídal, radil, aby začátek polských akcí „následoval... až po obsazení Sudet Němci“.

Poláci si byli vědomi, že bez hitlerovské podpory by jejich uchvatitelské plány byly odsouzeny k nezdaru. Zde budu citovat záznam rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě Hanse-Adolfa Moltkeho s Józefem Beckem ze dne 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a postoji SSSR v této otázce. Je tam doslova napsáno: „...Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální výklad polských zájmů na Mnichovské konferenci, a také za upřímnost ve vztazích během českého konfliktu. Vláda a veřejnost [Polska] plně vzdávají hold Führerovi a říšskému kancléři“.

Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zničil i ty formální křehké záruky, které zůstávaly na kontinentu, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda se stala tou spoušti, po které se velká válka v Evropě stala nevyhnutelnou.

Evropští politici, především polští představitelé, by dnes chtěli Mnichov „umlčet“. Proč? Nejen proto, že jejich země tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovské spiknutí, a některé se dokonce zúčastnily dělení kořisti, ale také proto, že je jaksi nepříjemné vzpomenout si, že se v těchto dramatických dnech roku 1938 Československa zastal pouze SSSR.

Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, snažil tragédii zabránit. Polsko však, prosazujíc své zájmy, všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Józef Beck 19. září 1938 přímo psal o tom již vzpomenutému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho setkáním s Hitlerem: „...V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku připojit se k mezinárodnímu zásahu na obranu Československa“.

Británie, stejně jako Francie, která byla tehdy hlavním spojencem Čechů a Slováků, se raději vzdaly svých záruk a předhodily tuto východoevropskou zemi jako kořist. Nejen předhodily, ale nasměrovaly nacistické aspirace na východ se záměrem, aby se Německo a Sovětský svaz nevyhnutelně střetly a vzájemně vykrvácely.

Právě v tom spočívala západní politika „appeasementu“. A to nejen ve vztahu k Třetí říši, ale i k dalším účastníkům takzvaného Paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militaristickému Japonsku. Jejím vyvrcholením na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta 1939, která rozvázala Tokiu ruce v Číně. Přední evropské mocnosti si nechtěly připustit, jaké fatální nebezpečí pro celý svět představuje Německo a jeho spojenci, počítaly s tím, že válka se jim vyhne.

Mnichovská dohoda ukázala Sovětskému svazu, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez ohledu na jeho zájmy a v případě potřeby mohou vytvořit protisovětskou frontu.

Nehledě na to se Sovětský svaz až do poslední chvíle snažil využít jakékoliv šance na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, navzdory pokryteckému postoji západních zemí. Například, prostřednictvím zpravodajských služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo-německých kontaktech v létě 1939. Upozorňuji, že probíhaly velmi intenzivně a prakticky současně s třístranným jednáním zástupců Francie, Británie a SSSR, které západní partneři naopak vědomě protahovali. Uvedu v této souvislosti dokument z britských archivů – jde o instrukce britské vojenské misi, která dorazila do Moskvy v srpnu 1939. V ní se bez obalu říká, že delegace by měla „jednat velmi pomalu“; že „vláda Spojeného království není připravena vzít na sebe podrobně rozepsané povinnosti, které mohou omezit naši svobodu jednání za jakýchkoliv okolností“. Podotýkám také, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší představitelé Rudé armády, kteří měli všechny nezbytné kompetence „podepsat vojenskou konvenci o organizaci vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě“.

Svou roli v neúspěchu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo převzít vůči sovětské straně žádné závazky. I pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou proti Wehrmachtu. Teprve když se dozvědělo o příletu Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck, ač nerad, nikoliv přímo, ale prostřednictvím francouzských diplomatů, informoval sovětskou stranu: „...V případě společného postupu proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR na základě technických podmínek, které je třeba určit, není vyloučena“. Současně svým kolegům vysvětlil: „...Nejsem proti této formulaci pouze s cílem usnadnění taktiky, náš principiální pohled na SSSR je konečný a zůstává beze změn.“

V situaci, která se vytvořila, Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, ve skutečnosti to udělal jako poslední ze zemí Evropy. A na pozadí skutečného nebezpečí čelit válce na dvou frontách – s Německem na západě a s Japonskem na východě, kde již probíhaly intenzivní boje na řece Chalkin Gol.

Stalin a jeho okolí si zaslouží mnoho spravedlivých obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu lidu, stejně jako hrůzy masových represí. Opakuji, sovětským lídrům lze vyčítat mnohé, nikoliv však neschopnost pochopení povahy vnějších hrozeb. Oni viděli snahu ponechat Sovětský svaz osamoceným v konfrontaci s Německem a jeho spojenci. Jednali s vědomím tohoto reálného nebezpečí ve snaze získat drahocenný čas pro posílení obrany země.

O tehdy uzavřené Smlouvě o neútočení se nyní hodně mluví a vytýká se právě současnému Rusku. Ano, Rusko je nástupcem SSSR a sovětské období se všemi jeho triumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naší tisícileté historie. Také však připomenu, že Sovětský svaz dal právní a morální hodnocení takzvanému paktu Molotov–Ribbentrop. V rozhodnutí Nejvyšší rady ze dne 24. prosince 1989 byly oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci“, žádným způsobem nevyjadřující „vůli sovětského lidu, který nenese žádnou odpovědnost za toto spiknutí“.

Ostatní státy však raději nevzpomínají na dohody, kde stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě o právním či politickém hodnocení takové spolupráce, včetně tichého souhlasu některých evropských osobností s barbarskými plány nacistů až po jejich přímé povzbuzování. Jak jen hodnotit cynickou větu velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského vyřčenou v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „...Za řešení židovské otázky mu my [Poláci] postavíme ... krásný pomník ve Varšavě“.

Nevíme také, zda existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Zbývá jen „věřit slovům“. Například, dosud nejsou odtajněny materiály o tajných anglo – německých jednáních. Vyzýváme proto všechny státy, aby zintenzivnily proces otevírání svých archivů, zveřejňování dosud neznámých dokumentů předválečného a válečného období – tak, jak to v posledních letech dělá Rusko. Jsme v tomto ohledu připraveni na širokou spolupráci, na společné výzkumné projekty vědců-historiků.

Ale zpět k událostem, které bezprostředně předcházely Druhou světovou válku. Bylo naivní věřit, že po zúčtování s Československem nebude Hitler uplatňovat další územní nároky. Tentokrát vůči svému nedávnému spolupachateli při rozčlenění Československa – Polsku. Důvodem byl osud takzvaného Danzigského koridoru, mimochodem také dědictví Versailles. Následnou tragédii Polska má zcela na svědomí tehdejší polské vedení, které zabránilo uzavření anglo-francouzsko-sovětského vojenského paktu, spolehlo se na pomoc západních partnerů a nechalo svůj národ napospas smrtící hitlerovské mašinerii.

Německá ofenziva se vyvíjela v plném souladu s doktrínou blitzkriegu. Navzdory urputnému, hrdinskému odporu polské armády, již týden po vypuknutí války, 8. září 1939, byly německé jednotky na dosah Varšavy. A polské vojensko-politické vedení do 17. září uteklo na území Rumunska a zradilo svůj lid, který pokračoval v boji proti uchvatitelům.

Západní spojenci nenaplnili polské naděje. Po vyhlášení války Německu francouzské jednotky vnikly jen několik desítek kilometrů hluboko do německého území. To vše vypadalo jen jako ukázka aktivních akcí. Navíc francouzská Nejvyšší vojenská rada, která se poprvé sešla 12. září 1939 ve francouzském Abbeville, se rozhodla ukončit ofenzivu kvůli rychlému vývoji událostí v Polsku. Začala příslovečná „podivná válka“. Očividně šlo o přímou zradu ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku.

Později, v průběhu Norimberského procesu, němečtí generálové tak vysvětlovali svůj rychlý úspěch na východě: bývalý náčelník operačního štábu německých ozbrojených sil (OKW) generál Alfred Jodl přiznal: „...Jestliže jsme neutrpěli porážku ještě v roce 1939, pak je to jen proto, že zhruba 110 francouzských a anglických divizí, které během naší války s Polskem stály na západě proti 23 německým divizím, zůstaly zcela nečinné“.

Požádal jsem, aby byl z archivů vyzvednut celý soubor materiálů, týkajících se kontaktů SSSR a Německa v dramatických dnech srpna a září 1939. Jak dokládají dokumenty, bod 2 tajného protokolu ke Smlouvě o neútočení mezi Německem a SSSR ze dne 23. srpna 1939 stanovil, že v případě územně-politické rekonstrukce oblastí, které jsou součástí Polského státu, hranice sfér zájmů obou zemí musí „procházet přibližně podle řek Narev, Visla a San“. Jinými slovy, do sovětské sféry vlivu spadala nejen území, na kterých žilo převážně ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O této skutečnosti dnes neví zdaleka každý.

Stejně jako to, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu, aby se připojila k vojenským akcím. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a nehodlalo se až do poslední chvíle nechat vtáhnout do dramatických událostí.

Teprve když bylo definitivně jasné, že se Velká Británie a Francie nesnaží pomáhat svému spojenci, a Wehrmacht je schopen rychle obsadit celé Polsko a dostat se prakticky na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září vstoupí vojenské svazky Rudé armády na území tzv. kresů – nyní jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy.

Jisté je, že jiné možnosti nezbyly. V opačném případě by se riziko pro SSSR mnohonásobně zvýšilo, protože, opakuji, stará sovětsko-polská hranice byla jen několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by začala pro naši zemi ve velmi nevýhodném strategickém postavení. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, kteří žili u Brestu a Grodna, v Přemyšlu, Lvově a Vilnu, by byli ponecháni k likvidaci nacistům a jejich místním poskokům – antisemitům a radikálním nacionalistům.

Právě skutečnost, že Sovětský svaz se do posledního okamžiku snažil vyhnout účasti v stupňujícím se konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedla k tomu, že ke skutečnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji od linie sjednané v tajném protokolu. Nikoliv na řece Visle, ale zhruba na takzvané Curzonově linii, která byla ještě v roce 1919 doporučena Dohodou jako východní hranice Polska.

Jak je známo, podmiňovací způsob se obtížně aplikuje na události, které se již staly. Řeknu pouze to, že v září 1939 mělo sovětské vedení možnost odsunout západní hranice SSSR ještě dále na západ, až do Varšavy, ale rozhodlo se to nedělat.

Němci navrhli zpečetit nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Smlouvu o přátelství a hranicích mezi SSSR a Německem, jakož i tajný protokol o změně státní hranice, za niž byla uznána demarkační čára, kde se de facto zastavily dvě armády.

Na podzim roku 1939, ve snaze řešit své vojensko-strategické obranné úkoly, zahájil Sovětský svaz proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na smluvním základě, se souhlasem zvolených orgánů moci. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Litvě bylo navíc v říjnu 1939 vráceno město Vilno a přilehlá oblast, které byly dříve součástí Polska. Pobaltské republiky včleněné do SSSR si zachovaly své orgány moci, jazyk, měly zastoupení v sovětských vyšších státních strukturách.

Všechny tyto měsíce nepřestával pro nezasvěcené neviditelný diplomatický a vojensko-politický boj, práce rozvědky. Moskva si uvědomovala, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel, že skrytá válka s nacismem už probíhá. A není žádný důvod brát oficiální prohlášení, formální protokolární nóty těch let jako důkaz „přátelství“ mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty udržoval SSSR nejen s Německem, ale i s dalšími zeměmi. Přitom se Hitler opakovaně snažil vtáhnout SSSR do konfrontace s Velkou Británií, ale sovětské vedení tomuto přesvědčování nepodlehlo.

Poslední pokus přemluvit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler podnikl během Molotovovy návštěvy Berlína v listopadu 1940. Molotov však přesně splnil zadání Stalina a omezil se jen na obecné povídání o myšlence Němců ohledně přistoupení SSSR k Paktu tří – spojenectví Německa, Itálie a Japonska – podepsanému v září 1940 a zaměřenému proti Velké Británii a USA. Není náhodou, že už 17. listopadu Molotov dával sovětskému velvyslanci v Londýně Ivanu Majskému následující instrukce: „Pro Vaši orientaci... Žádná smlouva v Berlíně nebyla podepsána a nepředpokládalo se to udělat. Jednání v Berlíně se omezilo… na výměnu názorů. Němci a Japonci by nás zřejmě velmi rádi postrčili směrem k Perskému zálivu a Indii. Diskusi k této otázce jsme odmítli, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nevhodné“. A 25. listopadu sovětské vedení udělalo za tím vším konečnou tečku: oficiálně navrhlo Berlínu podmínky pro nacisty nepřijatelné, včetně stažení německých vojsk z Finska, smlouvy o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řady dalších, čímž vědomě vyloučilo pro sebe jakékoliv možnosti přistoupení k Paktu. Tento postoj definitivně posílil německého vůdce v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci, když odmítl varování svých stratégů před katastrofálním nebezpečím války na dvou frontách, Hitler schválil plán Barbarossa. Učinil tak s vědomím, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu v Evropě stojí v cestě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. ob, že tažení na Moskvu bude rychlé a úspěšné, si byl jistý.

Co bych chtěl obzvlášť zdůraznit: západní země tehdy skutečně souhlasily se sovětskými akcemi, uznaly snahu Sovětského svazu zajistit svoji bezpečnost. Ještě 1. října 1939 Winston Churchill, jenž stál v té době v čele britské Admirality, v rozhlasovém projevu řekl: „Rusko provádí chladnou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistickou hrozbou zjevně bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii [nová západní hranice]“. Dne 4. října 1939 ve Sněmovně lordů ministr zahraničních věcí Velké Británie Edward Halifax prohlásil: „...Je třeba připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přenesení hranice v podstatě do té linie, která byla doporučena v době Versailleské konference lordem Curzonem... Jen uvádím historická fakta a předpokládám, že jsou nesporná“. Známý britský politický státník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády zabraly území, která nejsou polskými a která byla silou obsazena Polskem po První světové válce... Bylo by aktem trestuhodného šílenství stavět ruský postup do jedné řady s postupem Němců“.

A v neformálních rozhovorech se sovětským velvyslancem Ivanem Majským vysoce postavení angličtí politici a diplomaté mluvili ještě otevřeněji. Náměstek ministra zahraničních věcí Velké Británie Richard Butler 17. října 1939 sděloval: „...V britských vládních kruzích se domnívají, že v žádném případě nemůže jít o vrácení Západní Ukrajiny a Západního Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromné velikosti se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, pak by se britská vláda považovala za docela uspokojenou“. Dne 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Horace Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez Západní Ukrajiny a Běloruska“.

Za zmínku stojí, že během těchto rozhovorů byla také sondována půda pro zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty do značné míry položily základy budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi odpovědnými prozíravými politiky vynikal Winston Churchill, který se i přes známé antipatie k SSSR již dříve vyslovil pro spolupráci s ním. Již v květnu 1939 v Dolní sněmovně prohlásil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velkou alianci proti agresi. Bylo by největší hloupostí, kdybychom odmítli přirozenou spolupráci se Sovětským Ruskem“. A po zahájení bojových akcí v Evropě – na setkání s Ivanem Majským 6. října 1939 –se mu svěřil: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné vážné rozpory, a tudíž není důvod pro napjaté a neuspokojivé vztahy. Britská vláda… by chtěla rozvíjet… obchodní vztahy. Byla by též připravena projednat všechna další opatření, která by mohla přispět ke zlepšení vztahů“.

Druhá světová válka se nestala přes noc, nezačala nečekaně, náhle. Také agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Je výsledkem mnoha tendencí a faktorů ve světové politice té doby. Všechny předválečné události se seřadily do jednoho osudového řetězu. Určitě to nejdůležitější, co předurčilo největší tragédii v dějinách lidstva, je státní sobectví, zbabělost, přitakávání nabírajícímu sílu agresorovi, nepřipravenost politických elit hledat kompromis.

Není proto férové tvrdit, že dvoudenní návštěva v Moskvě nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavní příčinou, proč vypukla Druhá světová válka. Všechny přední země tak či onak nesou svůj podíl viny na jejím vzniku. Každá se dopustila nenapravitelných chyb, troufale se domnívala, že je možné přechytračit ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou hrozící světové katastrofy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvořit systém kolektivní bezpečnosti se muselo zaplatit miliony životů, obrovskými ztrátami.

Píšu o tom, aniž bych měl sebemenší úmysl převzít roli soudce, někoho obvinit, nebo vyvinit, tím spíše podnítit nové kolo mezinárodní informační konfrontace v oblasti historie, která může dotlačit státy a národy ke vzájemnému střetu. Domnívám se, že hledáním vyvážených hodnocení minulých událostí se má zabývat akademická věda s širokým zastoupením renomovaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému, důvěryhodnému dialogu, k sebekritickému, nestrannému pohledu na společnou minulost. Tento přístup umožní neopakovat chyby, které se tehdy udělaly, a zajistit klidný a blahobytný vývoj na mnoho let dopředu.

Mnoho našich partnerů však ještě není připraveno na společnou práci. Naopak, sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a rozsah informačních útoků, chtějí nás přinutit omlouvat se, mít pocit viny, přijímají skrz naskrz pokrytecké zpolitizované deklarace. Tak, například, schválené 19. září roku 2019 Evropským parlamentem usnesení O významu zachování historické paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinilo SSSR – spolu s nacistickým Německem – z rozpoutání Druhé světové války. Samozřejmě, že žádná zmínka o Mnichově tam není.

Domnívám se, že podobná „lejstra“ (nemohu nazvat toto usnesení dokumentem), zcela zřejmě počítající se skandálem, nesou nebezpečné reálné hrozby. Vždyť ho přijal velmi respektovaný orgán. A co předvedl? Jakkoli je to smutné – vědomou politiku destrukce poválečného světového řádu, jehož vytvoření bylo otázkou cti a odpovědnosti zemí, řada jejichž  představitelů dnes hlasovala pro tuto lživou deklaraci. A takto vztáhly ruku na závěry Norimberského tribunálu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituce. Připomínám v této souvislosti, že samotný proces evropské integrace, v jehož průběhu byly vytvořeny příslušné struktury, včetně Evropského parlamentu, se stal možný pouze díky poučení, vyvozeného z minulosti, jeho jasnému právnímu a politickému hodnocení. A ti, kteří tento konsensus vědomě zpochybňují, ničí základy celé poválečné Evropy.

Kromě ohrožení základních principů světového uspořádání je zde i morální, mravní stránka věci. Zesměšňování, hanobení paměti je podlost. Podlost bývá úmyslná, pokrytecká, zcela vědomá, když v prohlášeních u příležitosti 75. výročí konce Druhé světové války jsou vyjmenováváni všichni účastníci antihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělá, když se demolují pomníky, postavené na počest bojovníků proti nacismu a hanebné počínání ospravedlňují lživými hesly boje proti nežádoucí ideologii a údajné okupaci. Podlost bývá krvavá, když ti, kteří se postaví proti neonacistům a dědicům banderovců, jsou zabíjeni a upalováni. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale nepřestává být odporná.

Zapomínání poučení z dějin se nevyhnutelně vrací těžkou odplatou. Budeme pevně hájit pravdu, založenou na zdokumentovaných historických faktech, budeme i nadále poctivě a nezaujatě hovořit o událostech Druhé světové války. V Rusku je na to mimo jiné zaměřen rozsáhlý projekt na vytvoření největší sbírky archivních dokumentů, filmových a fotografických materiálů o historii Druhé světové války a předválečného období.

Taková práce se už provádí. Mnoho nových, nedávno nalezených, odtajněných materiálů jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu zodpovědně prohlásit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o záměru SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že Rudá armáda v případě agrese rychle odolá útoku nepřítele, přejde do ofenzivy a povede válku na nepřátelském území. Takové strategické plány však vůbec neznamenaly záměr zaútočit na Německo jako první.

Jistě, dnes mají historici k dispozici dokumenty vojenského plánování, směrnice sovětských a německých štábů. A nakonec víme, jak se vyvíjely reálné události. Využívajíce výhody tohoto poznání mnozí spekulují o činech, omylech, chybách vojensko-politického vedení země. Uvedu v této souvislosti jednu věc: spolu s obrovským proudem různých dezinformací dostávali sovětští lídři i skutečné údaje o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících podnikli kroky zaměřené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skrytého odvodu části záložníků do výcvikových táborů, přesunu útvarů a rezerv z vnitrozemských vojenských okruhů na západní hranici.

Válka nebyla náhlá, čekalo se na ni, připravovali se na ni. Nicméně úder nacistů měl skutečně v dějinách nevídanou ničivou sílu. Dne 22. června 1941 Sovětský svaz čelil nejsilnější, nejmocnější a nejvycvičenější armádě světa, pro kterou pracoval průmyslový, ekonomický, vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Této smrtící invaze se účastnil nejen Wehrmacht, ale i německé satelity, vojenské kontingenty mnoha dalších států evropského kontinentu.

Nejtěžší vojenské porážky v roce 1941 postavily zemi na pokraj katastrofy. Obnovovat bojeschopnost, ovladatelnost bylo nutné mimořádnými metodami, všeobecnou mobilizací, s vypětím všech sil státu a lidu. Už v létě roku 41 se pod palbou nepřítele začala evakuace na východ země milionů občanů, stovek továren a podniků. V nejkratším možném čase byla v týlu spuštěna výroba zbraní a munice, které začaly na frontu proudit již běhen první válečné zimy a před rokem 1943 byl objem vojenské výroby Německa a jeho spojenců překročen. Za rok a půl uskutečnili sovětští lidé něco, co se zdálo nemožné, a to jak na frontě, tak i v týlu. A stále je těžké si uvědomit, pochopit, představit si, jaké neuvěřitelné úsilí, odvahu, obětavost vyžadovaly tyto ohromné úspěchy.

Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné, uchvatitelské, nacistické mašinerii se zvedla obří síla sovětské společnosti, spojené snahou uchránit svou rodnou zemi, pomstít se nepříteli, jenž rozbil a pošlapal její poklidný život, plány a naděje.

Samozřejmě, že během této děsivé, krvavé války některé lidi ovládl strach, zmatenost, zoufalství. Docházelo ke zradě a dezerci. Dávaly o sobě vědět brutální trhliny, způsobené revolucí a občanskou válkou, nihilismus, znevažující vztah k národní historii, tradicím, víře, které se snažili vnutit bolševici, zejména v prvních letech po nástupu k moci. Celkový postoj sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byl však jiný – bránit, zachránit vlast. Bylo to opravdové, nezastavitelné vzplanutí. Lidé hledali oporu v pravých vlasteneckých hodnotách.

Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčeni, že obrovský mnohonárodnostní stát se dá snadno přemoci. Počítali s tím, že náhlá válka, její krutost a neúnosné těžkosti nevyhnutelně zostří vztahy mezi jednotlivými národy země a bude ji snadné rozčlenit na části. Hitler výslovně prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které obývají široká ruská území, by měla podporovat jakoukoli formu neshod a rozkolu.“

Od prvních dnů však bylo jasné, že tento plán nacistů selhal. Brestskou pevnost až do poslední kapky krve bránili vojáci více než třiceti národností. Během celé války, jak ve velkých rozhodujících bitvách, tak při obraně každého předmostí, každé pídě rodné země, vidíme příklady takové pospolitosti.

Pro miliony evakuovaných se domovem staly Povolží a Ural, Sibiř a Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazsko. Jejich obyvatelé se dělili o poslední, podporovali vším, čím mohli. Přátelství národů, jejich vzájemná pomoc se stala pro nepřítele skutečnou nezničitelnou pevností.

Na porážce nacismu – ať se nyní někdo snaží dokázat cokoliv – měl hlavní, rozhodující podíl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří až do konce bojovali v obklíčení pod Bialystokem a Mogilevem, Umaní a Kyjevem, Vjazmou a Charkovem. Zvedali se do útoku pod Moskvou a Stalingradem, Sevastopolem a Oděsou, Kurskem a Smolenskem. Osvobodili Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Brali útokem Königsberg a Berlín.

Hájíme autentickou, nikoliv vyžehlenou nebo nalakovanou pravdu o válce. Tuto lidovou, lidskou pravdu – krutou, hořkou a nemilosrdnou – nám do značné míry zprostředkovali spisovatelé a básníci, kteří prošli ohněm a peklem frontových zkoušek. Pro mou, jako i pro další generace, jejich upřímné, hluboké novely, romány, pronikavá „poručíkovská próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se závětí – ctít veterány, kteří udělali pro Vítězství vše, co mohl, pamatovat na ty, kteří zůstali na bitevních polích.

Dodnes rozechvívají srdce jednoduché, ovšem ve své podstatě skvělé řádky básně Alexandra Tvardovského “Padl jsem u Rževu…”, věnované účastníkům krvavé, kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrálním úseku sovětsko-německé fronty. Jen během bojů o město Ržev a Rževskij výběžek od října 1941 do března 1943 přišla Rudá armáda včetně zraněných a nezvěstných o 1 342 888 vojáků. Uvádím poprvé tato v archivních pramenech vyhledaná, děsivá, tragická, ještě zdaleka nekompletní čísla, vzdávaje poctu památce známých i bezejmenných hrdinů, o nichž se v poválečných letech v důsledku různých příčin mluvilo nezaslouženě, nespravedlivě málo nebo vůbec mlčelo.

Uvedu ještě jeden dokument. Jde o zprávu Mezinárodní reparační komise pro Německo v čele s Ivanem Majským, připravenou v únoru 1945. Úkolem Komise bylo stanovit vzorec, podle kterého poražené Německo muselo uhradit vzniklé škody vítězným mocnostem. Komise dospěla k tomuto závěru: „Počet dní strávených německými vojáky na sovětské frontě převyšuje stejný počet na všech ostatních spojeneckých frontách nejméně desetinásobně. Sovětská fronta na sebe vázala také čtyři pětiny německých tanků a přibližně dvě třetiny německých letadel“. Celkově SSSR měl asi 75procentní podíl na veškerém vojenském úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda během války „rozemlela“ 626 divizí zemí „Osy“, z toho 508 německých.

Dne 28. dubna 1942 Roosevelt ve svém projevu k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a stále ničí více živé síly, letadel, tanků a děl našeho společného nepřítele, než všichni ostatní spojené národy dohromady“. Churchill v poselství adresovaném Stalinovi dne 27. září 1944 napsal, že „to byla právě ruská armáda, kdo vyrval střeva z německého válečného stroje...“.

Takové hodnocení našlo celosvětovou odezvu, protože tato slova jsou tou největší pravdou, kterou tehdy nikdo nezpochybňoval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřelo hladem a následkem bombardování, v ghettech a pecích nacistických táborů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127 a USA jednoho z 320 lidí. Bohužel, tento počet nejtěžších, nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je třeba pokračovat v pečlivé práci na vyhledávání jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, ilegálních pracovníků, válečných zajatců, vězňů koncentračních táborů a civilistů, zlikvidovaných trestními německými oddíly. Je to naše povinnost. A zde zvláštní úloha patří účastníkům vyhledávácích organizací, vojensko-vlasteneckých a dobrovolnických sdružení, takovým projektům, jako je elektronická databáze „Paměti národa“, založeným na archivních dokumentech. Při řešení humanitárního problému takového rozsahu je samozřejmě nutná úzká mezinárodní spolupráce.

O vítězství se zasloužila snaha všech zemí a národů, které bojovaly proti společnému nepříteli. Britská armáda bránila svou vlast před invazí, bojovala proti nacistům a jejich satelitům ve Středozemním moři, v severní Africe. Americké a britské jednotky osvobodily Itálii, otevřely druhou frontu. USA zasadily agresorovi v Tichém oceánu silné, drtivé údery. Pamatujeme si obrovské oběti čínského lidu a jeho obrovskou roli při porážce japonských militaristů. Nezapomínáme na příslušníky “Bojující Francie”, kteří neuznali ostudnou kapitulaci a pokračovali v boji proti nacistům.

Budeme také vždy vděčni za pomoc, kterou poskytovali spojenci při zabezpečování Rudé armády munici, surovinami, potravinami, technikou. A byla podstatná, tvořila asi sedm procent z celkového objemu vojenské produkce Sovětského svazu.

Jádro antihitlerovské koalice se začalo rýsovat hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Británie bezpodmínečně podpořily v boji proti hitlerovskému Německu. Během Teheránské konference v roce 1943 vytvořili Stalin, Roosevelt a Churchill alianci velmocí, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtící hrozbě. Lídři Velké trojky měli jasnou představu, že spojení průmyslových, zdrojových a vojenských potenciálů SSSR, USA a Británie vytvoří nepopiratelnou převahu nad protivníkem.

Sovětský svaz v plném rozsahu dodržoval své závazky vůči spojencům, vždy podal pomocnou ruku. Rozsáhlou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila vylodění anglo-amerického výsadku v Normandii. V lednu 1945, když jsme se dostali k Odře, zabránili naši vojáci poslední mohutné ofenzívě Wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR v plném souladu s Jaltskými dohodami vyhlásil válku Japonsku a způsobil porážku milionové Kuantungské armády.

Ještě v červenci 1941 sovětské vedení oznámilo, že „cílem války proti fašistickým utlačovatelům není jen odstranění hrozby visící nad naší zemí, ale také pomoc všem národům Evropy, trpícím pod jařmem německého fašismu“. V polovině roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého sovětského území. Musel však být doražen ve svém doupěti. A Rudá armada zahájila osvobozeneckou misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu statisíců životů sovětských vojáků.

Důležité je také nezapomínat na obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při likvidaci hrozby hladomoru, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to v době, kdy se na tisících kilometrů od Brestu do Moskvy a Volhy rozprostírala samá spáleniště. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak uživit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech, před novou sklizní“. Souhlas sovětského vedení poslat potraviny státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky Karl Renner popsal jako „akt záchrany...“, na nějž „Rakušané nikdy nezapomenou“.

Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál, který měl potrestat nacistické politické a válečné zločince. V jeho usneseních je dána jasná právní kvalifikace takových zločinů proti lidskosti, jako je genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Přímo a jednoznačně Norimberský tribunál odsoudil i komplice nacistů, kolaboranty různého zbarvení.

Tento ostudný jev se objevil ve všech státech Evropy. Takové „osobnosti“, jako byl Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přívrženci a následovníci, i když se halili do hábitu bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a katani. V nelidskosti často převyšovali své pány. Ve snaze získat jejich pochvalu ochotně plnili jako příslušníci speciálních represivních komand nejotřesnější lidožroutské úkoly. Mezi jejich krvavé zločiny patří oběti Babího Járu, Volyňský masakr, vypálená Chatyň, akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku.

I dnes zůstává naše pozice stejná: zločinné skutky pomahačů nacistů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Je proto nepochopitelné, když se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům Druhé světové války. Považuji za nepřípustné, aby se kladlo rovnítko mezi osvoboditele a okupanty. Heroizaci nacistických kompliců lze vnímat pouze jako zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které sjednotily národy v boji proti nacismu.

Před tehdejšími představiteli SSSR, USA a Velké Británie stál bez nadsázky historický úkol. Stalin, Roosevelt a Churchill představovali země s různými ideologiemi, státním zřízením, zájmy, kulturami, ale projevili obrovskou politickou vůli, povznesli se nad rozpory, zbavili se předpojatosti a dali jednoznačnou přednost skutečným zájmům světa. V důsledku toho se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, které bylo prospěšné pro celé lidstvo.

Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Série konferencí – Teheránská, Jaltská, Sanfranciská, Postupimská – položily základy toho, že svět už 75 let navzdory ostrým rozporům žije bez globální války.

Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to především ve vztahu k tématu Druhé světové války a jejích výsledků, je nebezpečný tím, že hrubě, cynicky zkresluje chápání principů mírového vývoje, formulovaných v roce 1945 konferencemi v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým výdobytkem Jalty a dalších rozhodnutí té doby je souhlas s vytvořením mechanismu, který by umožnil vedoucím mocnostem zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících mezi nimi neshod.

Dvacáté století přineslo totální a komplexní světové konflikty a v roce 1945 se na světové kolbiště dostaly i jaderné zbraně schopné fyzicky zničit Zemi. Jinými slovy, řešení sporů silou se stalo krajně nebezpečným. A vítězové Druhé světové války tomu rozuměli. Pochopili a uvědomili si vlastní odpovědnost vůči lidstvu.

Smutné zkušenosti Společnosti národů byly zohledněny v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla navržena tak, aby záruky míru byly maximálně konkrétní a efektivní. Vznikl tak institut stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich výsada a odpovědnost.

Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Řečeno bez obalu, je to jediná rozumná alternativa k přímému střetu největších zemí. Jde o prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a představami o správném přístupu. A ostatní země, i když s tím nesouhlasí, berou takový postoj jako fakt a vzdávají se snahy realizovat své jednostranné aspirace. Čili ať tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.

Nová globální konfrontace začala téměř bezprostředně po skončení Druhé světové války a měla někdy velmi tvrdý průběh. A to, že studená válka nepřerostla do třetí světové, přesvědčivě potvrdilo účinnost dohod, uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování, dohodnutá při zřízení OSN, umožnila v dalších letech minimalizovat rizika a udržet konfrontaci pod kontrolou.

Samozřejmě vidíme, že systém OSN nyní pracuje napjatě a není tak efektivní, jak by mohl být. Svou základní funkci však OSN stále plní. Principy činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou unikátním mechanismem, jak zabránit velké válce nebo globálnímu konfliktu.

Poměrně často v posledních letech zaznívající výzvy ke zrušení práva veta, k upření stálým členům Rady bezpečnosti zvláštních možnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, stane-li se tak, Organizace spojených národů se v podstatě změní v již vzpomínanou Společnost národů – místo pro prázdné řeči, zbavené jakýchkoliv nástrojů vlivu na globální procesy; jak to vše dopadlo, je dobře známo. To je důvod, proč vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového uspořádání s maximální vážností, aby se neopakovaly chyby předchůdců.

Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků Druhé světové války. Dokonce i ty nejvíce nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání nalezení forem mírového soužití a součinnosti, pokud k tomu existuje přání a vůle. Dnes svět zažívá ne zcela klidné časy. Vše se mění: od globálního rozložení sil a vlivu až po sociální, ekonomické a technologické základy života společností, států, celých kontinentů. V minulých érách se posuny takového rozsahu prakticky nikdy neobešly bez velkých válečných konfliktů, bez mocenského boje o vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politiků spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který odrazuje od extrémních projevů takového objektivního, světovému rozvoji historicky vlastního soupeření.

Naší povinností, tedy všech těch, kteří přebírají politickou odpovědnost, především představitelů mocností-vítězů Druhé světové války, je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonalil. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně jednat o budoucnosti. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu uspořádat setkání lídrů pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a počítáme s tím, že se taková schůzka může uskutečnit při nejbližší příležitosti.

Jakým vidíme program nadcházejícího summitu? Za prvé, podle našeho názoru, je vhodné konzultovat kroky k rozvoji kolektivních zásad ve světových záležitostech, otevřeně si promluvit o otázkách zachování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společného úsilí v boji proti terorismu, extremismu, dalším aktuálním výzvám a hrozbám.

Samostatným tématem schůzky je situace v globální ekonomice, především překonání ekonomické krize, způsobené pandemií koronaviru. Naše země podnikají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, podporu občanů, kteří se dostali do obtížné životní situace. Jak závažné však budou důsledky pandemie, jak rychle globální ekonomika překoná recesi, to závisí na naší schopnosti pracovat společně a smysluplně, jako skuteční partneři. O to více je nepřijatelné, aby se ekonomika stala nástrojem tlaku a konfrontace. Mezi žádaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti klimatickým změnám, stejně jako zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.

Ruskem navrhovaná agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je mimořádně důležitá a aktuální jak pro naše země, tak pro celý svět. A ke všem bodům agendy máme konkrétní nápady a iniciativy.

Nemůže být pochyb o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, USA a Velké Británie sehraje důležitou roli při hledání společných odpovědí na současné výzvy a hrozby a bude demonstrovat společnou věrnost duchu spojenectví, těm vysokým humánním ideálům a hodnotám, za které bok po boku bojovali otcové a dědové.

Na základě společné historické paměti si můžeme a musíme věřit. To bude sloužit jako pevný základ pro úspěšné vyjednávání a jednotné akce v zájmu posílení stability a bezpečnosti na planetě, v zájmu prosperity a blahobytu všech států. Bez nadsázky řečeno, v tom tkví naše společná povinnost a zodpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.